Máte rádi dobrodružné výlety do historie? A co kdyby ten výlet byl spojen s nadpřirozenem a tajným uměním léčitelství, které po staletí pěstují v nitru té nejkrásnější přírody? Nemusíte cestovat příliš daleko, vydejte se k hranicím Slovenska do Bílých Karpat, na místo zvané Žítková. Od doby, kdy napsala Kateřina Tučková Žítkovské bohyně, se toto místo stalo velmi lákavou a hojně navštěvovanou turistickou destinací. Na počátku tedy stála kniha. V čem tkví i po letech od prvního vydání její kouzlo? Na co se čtenáři ještě mohou těšit?

Kateřina Tučková je česká spisovatelka a kurátorka, v Brně a Praze vystudovala dějiny umění, český jazyk a literaturu. Dráhu spisovatelky zahájila v roce 2006, kdy debutovala románem Montespaniáda. Dříve jí vycházely povídky v literárních časopisech Tvar, Netřesk, Literární noviny a Weles, ale první velký úspěch zaznamenala až v roce 2009, kdy vyšla v nakladatelství Host její v pořadí druhá kniha Vyhnání Gerty Schnirch, v níž poutavě zpracovává téma krvavého odsunu Němců z Brna po 2. světové válce. Kateřina Tučková se však hojně věnuje i pořádání výstav, v roce 2004 založila za tímto účelem projekt ARSkontakt, který pomáhá s prezentací mladým umělcům.

Z oblasti literatury je však nyní nejznámějším a nejpopulárnějším dílem Kateřiny Tučkové její třetí kniha, která vyšla roku 2012 –  Žítkovské bohyně. Zaslouženě. O jejím úspěchu svědčí i to, že o rok později vyšla pro velký zájem v dalším brožovaném vydání a kniha se prodává také v zahraničí, byla přeložena do 12 jazyků. Žítkovskými bohyněmi si Tučková vysloužila Cenu Josefa Škvoreckého, Magnesii Literu a ocenění za Český bestseller roku 2012.

Kdo jsou Žítkovské bohyně?

Žítkovské bohyně jsou ženy s výjimečnými schopnostmi, které se v panenských Bílých Karpatech odpradávna zabývaly léčbou různých zdravotních neduhů, ale i jasnovidectvím a zažehnáváním bouří. Žítková je obec v okresu Uherské Hradiště, nachází se v regionu Moravské Kopanice. Po zásazích komunistického režimu, který tyto „pohanské praktiky“ neschvaloval, by nebýt Dory Idesové jejich umění navždy zapadlo do propadliště dějin. Dora Idesová je hlavní postavou románu, poslední přímý potomek Žítkovských bohyní, žen se zvláštními schopnostmi a tajemnou historií, kterou se jako etnografka snaží svou vědeckou prací zachránit, aby po nich zůstala alespoň čárka, než jejich tradice zmizí.

Právě v okamžiku, kdy svou studii Dora dokončuje, objeví její kamarádka nové informace související s její zemřelou tetou Surmenou, jednou z posledních bohyní. Vyvstává celá řada znepokojivých otázek: Co měla Surmena společného s StB? Je možné, že zánik bohyní urychlil komunistický režim, nebo to bylo něco temnějšího, co provází celou její rodinu a s čím se potýká i samotná Dora už od dětství? Hlavní hrdinka se musí znovu ponořit do svých vzpomínek, které nyní rekonstruuje v souvislosti s nově objevenými informacemi vyčtenými z operativního svazku StB.

Věci, o kterých neměla ani tušení, nad kterými nelze zavřít oči, ji donutí opět navštívit dávno zapomenutá místa a promluvit s posledními bohyněmi, které tetu Surmenu znaly. Kromě záhady okolo smrti Dořiny matky a postižení jejího bratra Jakuba rozkryje i další tajemství. Dora neumí „bohovat“, ale má krev „bohyní“, proto na vlastní kůži pozná jejich osud.

Při vzpomínání se Dora vrací k lidem, kterým její teta Terézie Surmenová pomohla. Ať už to bylo zdraví, problémy v lásce, odklínání nebo věštění budoucnosti, vždycky pro každého našla řešení (pokud přicházel s dobrými úmysly). A jak svoji bohyni v tom zapomenutém kraji potřební lidé nacházeli? Do Bílých Karpat cestovali nešťastní a bezradní ze všech koutů republiky, tam už na ně čekala Dora – v roli anděla – pomocnice bohyní, která měla za úkol je dovést k Surmeně, aby našli pomoc a nevraceli se z Žítkové s prázdnou. Dora si pamatovalaa na jeden případ, kdy si jednu nešťastnou dívku Surmena u sebe ubytovala dokonce na celé letní prázdniny:

„Květa Mazovská, to byla ta smutná dívka, jejíhož případu se týkalo další z mnoha hlášení. (…) Celý první měsíc se jen tak potloukala kolem chalupy nebo nahoře na stráni nebo spala. S nikým nemluvila. Víc nic. Prý ji nebavil život, říkala Surmena, a když u nich byla Baglárka, tak Dora zaslechla, že si na něj dokonce zkusila sáhnout. Sebevražedkyně? lekla se tehdy Baglárka a Dora ještě víc. Sebevražedkyně v domě! Nemohla se pak na ni vynadívat, plížila se za ní na procházkách, neunikl jí žádný její krok. Ale bavit ji to přestalo už po týdnu – ta holka opravdu nedělala a neprožívala vůbec nic. Byla jako spící panna.

Bylo to někdy k půlce srpna, najednou jako by Surmeně něco přelítlo přes nos, dupla na ni a nedala jí pokoj. Chodila za ní všude a hučela do ní, dokud si ta holka nesedla ke kravám a nezkusila je podojit. Dokud si pořádně nedřepla do hlíny a nevyplela zahradu. Dokud nešla o páté na trávu a nepřitáhla plnou trávnici, s nohama celýma zčervenalýma od chladné ranní rosy. I tváře jí potom zčervenaly a najednou se i smála.

Dora se divila té nenadálé proměně obou, zlobná Surmena i Květa plná chuti do života pro ni byly záhadou.

– Popíjení třezalky už bylo dost, odpověděla jí na její váhavý dotaz Surmena, – teď se to děvče musí naučit chtít žít. A k tomu ji přivede práce!

Kdo ví, ale něco na tom bylo. Na začátku září od nich Květa odjížděla veselá a kulatější. Vracela se pak na nějaký týden ještě dvě léta za sebou, potom už přijela jen na návštěvu se svým mužem a další léto už poslala jen fotografii, na níž chovala zavinuté dítě. Surmena si tu fotografii vystavila na polici mezi hrnky a občas se na ni zadívala takovým něžným, dojatým pohledem.“ (2013, Host, str. 47-48) 

StBáci jako ničitelé lidové moudrosti 

Dořiny vzpomínky a dojmy doplňují zkreslená hlášení StB, která vidí Surmenu jako příživnici a nepřítele státu, který si za svoje šarlatánské služby účtuje horentní sumy (ve skutečnosti například jen zavařovačku s medem a podobné dary, které jí zákazníci nosili sami od sebe). Velmi poutavou scénou je také vyhlášené zažehnávání bouře, které Surmena ovládala. Ne všechny bohyně však podávaly pouze pomocnou ruku, některé znaly a praktikovaly i temná „kouzla“. Prokletí mohly uvalit i jedna na druhou, přivolat smrt a zničit celý rod. Kam až dojde Dora ve svém putování do nedávné historie její rodiny a jaký to bude mít dopad na celý její život? 

Kniha Žítkovské bohyně je dovedně napsané a poutavé čtení, není tedy divu, že se dočkala také divadelní a filmové adaptace. K dispozici je rovněž i audiokniha. S divadelní inscenací mělo velký úspěch Městské divadlo Zlín, které tuto hru představilo pod taktovkou režiséra Doda Gombára. Filmová práva k Žítkovským bohyním zakoupila společnost Bionaut, film by již měl být brzy k vidění. Pokud zrovna nemáte čas na čtení, knihu seženete v audio podobě v audio vydavatelstvích OneHotBook či Audioteka,cz. O příjemný poslech se zde postarala Tereza BebarováMiroslavem Táborským, hned od začátku Vás chytne mysteriózní atmosféra příběhu a hudební doprovod. Knižní podoba však i po letech má svoje nezapomenutelné kouzlo.

Recenze – Žítkovské bohyně – román o tom, jak se „čarovalo“ v Bílých Karpatech
5 (100%) 2 hlasů

Četli jste Žítkovské bohyně? Líbila se vám recenze? Podělte se s námi o své hodnocení v diskuzi pod článkem.